Hardware

Nejprve stručně k vybavení sestavy:

Procesor: jeden nebo dva procesory AMD Opteron řady 200 (1 MB L2 cache)
Paměť: 1 GB až 16 GB DDR 1/333 MHz (ECC; registrovaná); 8 DIMM slotů (4 na CPU)
Uložení dat: jeden nebo dva 36 GB nebo 73 GB Ultra320 SCSI disky (přes integrovaný Ultra320 SCSI řadič s pseudo-hardwarovým RAID 0 a 1); volitelně CD nebo DVD, disketová mechanika
Síťové rozhraní: duální integrované gigabit ethernet porty
Rozšiřitelnost: PCI-X (jeden poloviční na 66 MHz, druhý 133 MHz), 1x USB 1.1
Vzdálená správa: IPMI v2.0 Service Processor (SSH, IPMI, SNMP; duální 10/100 ethernet porty)

Na samotném železe jsou asi nejvíce zajímavé dvě věci. Tou první je uložení komponent v case vysoké 1U. Chlazení je vyřešeno způsobem odpovídající umístění do racku, takže vzduch je nasáván vpředu (resp. svrchu a zdola) a vyfukován celkem 6 ventilátory vzadu. Druhou velkou výhodou je tzv. servisní procesor, který umožňuje snadnou vzdálenou správu (podrobněji je popsán níže).

Sestava dále obsahovala 2 gigabitové síťové karty (vzhledem k tomu, že deska obsahuje PCI-X, tak bych věřil tomu, že budou integrované karty spojeny právě s touto sběrnicí a budou tak moci dosáhnout odpovídající rychlosti) a dva SCSI disky. Disky se nám ale nepovedlo na jádru 2.4.27-debian a jádru řady 2.6 z Knoppix 3.9 vyměňovat za chodu (navzdory tomu, že na Solarisu a Windows to údajně funguje bez problémů). Nicméně si nejsme jisti, jestli za to může Linux, hardware nebo disk – konkrétně disk, na kterém byl nainstalován systém se totiž zdál trochu divný. Zapomenout nesmím ani na pár LED (jedna je na přední části, druhá na zadní), které lze softwarově zapnout a například tak označit obsluze stroj, se kterým bude potřeba manipulovat (Lights Out Management).

Na stroj je poskytována tříletá záruka NextBusinessDay (reakční doba je nejpozději do příštího pracovního dne).

Servisní procesor

Servisní procesor je fyzicky umístěn přímo na desce a jedná se o Power PC taktovaný na 60 MHz. Na něm běží Linux (s jádrem 2.4.18), jehož root oddíl je umístěn na jakémsi ramdisku; konfigurační soubory se ukládají do flash paměti (jako souborový systém je použit jffs2). Jednoduchá konfigurace (např. nastavení IP adresy, reboot, reset nastavení) se provádí pomocí tří malých tlačítek u malého LCD panelu vpředu, na kterém vidíte jednoduchý výstup a stav servisního systému.

Díky duálnímu 10/100 Mbit síťovému rozhraní je ovládání dostupné vzdáleně pomocí SSH (včetně možnosti přihlašování pomocí klíčů), takže pokud hardware funguje jak má, můžete server pohodlně spravovat vzdáleně. Servisnímu procesoru můžete sice nastavit veřejnou IP adresu, ale tento postup nelze moc doporučit, sice máte možnost nastavit firewall (čímž lze částečně zajistit odpovídající bezpečnost; NETFILTER jádra lze nastavit pomocí iptables), nicméně přihlašování přes jiný stroj bude rozhodně lepší.

Po úspěšném přihlášení k servisnímu systému se dostanete do shellu, kterému ke komfortnímu ovládání chybí historie a doplňování příkazů nebo cest. Samotné ovládání je celkem bez problémů, podle příkazu help a následného použití vysvětlujících voleb byste neměli narazit na větší potíže; ovládání bylo trochu divné (jiné než je v dokumentaci) snad jenom v případě resetu zařízení.

Teď už ale k tomu, co servisní procesor vlastně umí. Z pohledu vzdálené správy je důležité obsluhování zdroje serveru – ten můžete snadno vypínat, zapínat nebo provést restart. Aby bylo možné nastavit hlavní BIOS (popř. BIOSy jednotlivých karet), je servisní procesor přímo po desce spojen s deskou hlavního systému zřejmě pomocí ekvivalentu sériového portu, takže se přes něj můžete snadno připojit terminálem, který se chová podobně, jako byste se ke stroji připojili fyzicky pomocí klávesnice a monitoru. Po nabootování Linuxu na hlavním systému ale výstup přestal fungovat; nicméně to může být důledek nějaké specifické volby jádra, případně se může jednat o vlastnost desky. Také jsme neměli možnost otestovat IPMI (Intelligent Platform Management Interface), chyběla nám zřejmě podpora v jádře nebo v userspace.

Kromě zmíněné základní vzdálené správy je možné provádět jednoduchou diagnostiku – zjišťovat stav větráků, teploty na procesorech a podobně. Tyto hodnoty můžou být sbírány přes SNMP. Snadno a rychle také zjistíte, jaký hardware ve stroji je, takže inventarizace je otázkou jednoho příkazu s přehledným výstupem.

Správu a diagnostiku si můžete usnadnit automatickými skripty, připraveny jsou pro vás nástroje awk, sed, grep, tar a gzip; servisní systém navíc dokáže připojit vzdálené disky pomocí protokolu SMB/CIFS nebo NFS (pokud je na připojených svazcích obraz s novým BIOSem, umí provést aktualizaci).

Na servisním systému běží webový server (dokonce se jedná o Apache s podporou SSL), který ale vypisoval pouze verzi servisního software a nepřišli jsme na to, k čemu vlastně slouží.

Boot servisního procesoru.
(galerii fotografií stroje naleznete u SUNu)

Na článku a testování se podílel Aleš "dfox" Hakl, jemuž patří díky za pomoc.