ARCHIV

Ukázka z knihy Modrá sféra - Jeffery Deaver

Na ukázku zveřejňujeme 2. kapitolu ze zajímavé knížky o hackerech od autora Sběratele Kostí Jeffery Deavera.
Kniha je k dostání i v našem Linux Shopu.

22.10.2003 00:00 | Reklama | Články autora | přečteno 11768×

00000010 / 2

Pomalu, pomalu…

Neznič je, nezlom je.

Drobné šroubky se jeden po druhém vysouvaly z černého plastikového krytu malého rádia a padaly do dlouhých a nadměrně svalnatých prstů tohoto mladého muže. V jednom okamžiku se mu málem podařilo strhnout miniaturní závit šroubku a musel na chvíli přestat – opřel se o židli a díval se z malého okénka na zatažené nebe nad okresem Santa Clara tak dlouho, až se trochu uvolnil. Bylo osm hodin ráno a on se svému pracnému úkolu věnoval již více než dvě hodiny.

Wyatt Gillette nakonec vyšrouboval všech dvanáct šroubků, které chránily kryt rádia, a položil je na lepkavou stranu žlutého lístečku na poznámky. Odstranil kryt a začal zkoumat útroby rozhlasového přijímače Samsung.

Jeho zvědavost se jako vždy drala kupředu jako závodní kůň. Přemýšlel, proč konstruktéři zvolili právě tuto vzdálenost mezi obvodovými deskami, proč je v tuneru použit právě takto široký drátek, jaké je zastoupení kovů v pájedlu.

Možná je toto optimální konstrukce, a možná ne.

Možná byli konstruktéři líní nebo rozptýlení.

Existuje nějaký lepší způsob, jak postavit rádio?

Wyatt Gillette pokračoval v rozebírání přístroje a po chvíli začal vyšroubovávat samotné obvodové desky.

Pomalu, pomalu…

Devětadvacetiletý Wyatt Gillette měl propadlou tvář člověka, který při více než stoosmdesáticentimetrové výšce váží šedesát devět kilogramů. Člověka, o němž si všichni lidé myslí, že by měl přibrat. Vlasy měl tmavé, téměř černé a v poslední době si je nestříhal ani nemyl. Na pravé paži se mu vyjímal kostrbatě vytetovaný racek, jak přelétá nad palmou. Seprané modré džínsy a šedá pracovní košile na něm volně plandaly.

Zachvěl se v chladném jarním vzduchu. Zimou se mu roztřásly ruce, a tak strhl zářez v hlavičce jednoho drobného šroubku. Zklamaně si povzdechl. Ani tak mechanicky zručný člověk, jako byl Gillette, nedokázal bez pořádného nářadí zázraky a právě nyní používal šroubovák vyrobený z kancelářské sponky. Kromě ní a svých rukou neměl žádné jiné pomůcky. Dokonce i žiletka by byla na tomto místě vhodnější, ovšem žiletky se zde jednoduše nevyskytovaly. Dočasným domovem Wyatta Gillettea bylo totiž federální nápravné zařízení druhého stupně v kalifornském San Jose.

Pomalu, pomalu…

Když byla obvodová deska konečně rozebrána, objevil Gillette svatý grál, po kterém celou dobu prahl – malý šedý tranzistor –, a ohýbal jeho tenké drátky tak dlouho, až se únavou zlomily. Nato připevnil tranzistor k malé obvodové desce, na níž pracoval už celé měsíce, a pečlivě propletl přívodní drátky.

Právě když svou práci dokončoval, bouchly opodál dveře a na chodbě se rozlehly kroky. Gillette zděšeně vzhlédl.

Někdo jde k němu do cely. Panebože ne, pomyslel si.

Kroky se nyní ozývaly asi ze šesti metrů. Gillette zastrčil drahocennou obvodovou desku do časopisu Wired, rozebrané součástky vrátil do krytu rádia a postavil přístroj proti zdi.

Lehl si na palandu a začal listovat hackerským časopisem 2600. Modlil se přitom k všeobecně použitelnému Bohu, se kterým začnou po příchodu do vězení dříve či později rozmlouvat i nevěřící vězni. Prosím, nedopusť, aby mě vytáhli z postele. A když, nedopusť, aby našli tu obvodovou desku.

Dozorce nakoukl přes průzor a řekl: „Do pozoru, Gillette.“

Gillette vstal, položil si ruce na hlavu a postavil se do zadní části místnosti.

Dozorce vešel do malé a tmavé cely. Nebyl zde však proto, aby Gillettea buzeroval. Dokonce se ani nerozhlížel po cele; pouze Gilletteovi nasadil pouta a vyvedl ho ze dveří.

Na styku dvou chodeb, kde se křídlo s izolovanými celami spojovalo s normálním vězeňským křídlem, dozorce odbočil a zamířil na chodbu, kterou Gillette neznal. Hudba a křik ozývající se z vězeňského dvora postupně utichly a po několika minutách se Gillette ocitl v malé místnosti vybavené stolem a dvěma lavicemi, oběma přišroubovanými k podlaze. Na stole byly připevněny kroužky pro pouta, ale dozorce do nich Gillettea nezamkl.

„Sedni si.“

Gillette poslechl.

Dozorce odešel a zabouchl za sebou dveře. Gillette tak zůstal sám se svou zvědavostí a neodbytnou touhou vrátit se zpátky k drahocenné obvodové desce. Seděl a třásl se zimou v místnosti bez oken, která vypadala spíše jako scéna z nějaké počítačové hry zasazené do středověku než jako místo v reálném světě. Právě v takových kobkách, pomyslel si, očekávali kacíři s těly zlomenými na skřipci poslední dopadnutí sekery mistra popravčího.

Thomas Frederick Anderson byl mužem mnoha jmen.

Na základní škole mu říkali Tom nebo Tommy.

Na střední škole v kalifornském Menlo Parku si vysloužil dobrých dvanáct přezdívek, například Stealth nebo CryptO – v té době provozoval diskusní stránky a hackoval na trash-80kách, commodorech a applech.

Později se mu říkalo „T. F.“ To když pracoval pro bezpečnostní oddělení firem AT&T, Sprint a Cellular One, kde stopoval hackery, telefonní phreaky a nejrůznější vykrádače. Přezdívka sice vznikla z jeho iniciál, ale podle kolegů znamenala spíše „Totální fanatik“ – vzhledem k Andersonově devadesátisedmiprocentní úspěšnosti při chytání pachatelů ve spolupráci s policií.

Jako policejní detektiv v San Jose pak dostal řadu dalších přízvisek – pod jmény Courtney 334, Lonelygirl nebo BrittanyT ho znali v chatovacích místnostech, kde se vydával za čtrnáctileté dívky a psal neohrabané vzkazy pedofilům, kteří pak těmto fiktivním vysněným láskám zasílali e-mailem svůdné návrhy a jezdili za nimi do předměstských nákupních center na romantické schůzky, aby ke své hrůze zjistili, že jejich protějškem je ve skutečnosti půltucet policistů vyzbrojených pistolemi a zatykačem.

V současné době se Andersonovi říkalo buďto dr. Anderson – to když byl představován na počítačových konferencích –, anebo prostě Andy. V jeho oficiálních záznamech však stálo: „poručík Thomas F. Anderson, ředitel oddělení počítačové kriminality kalifornské státní policie“.

Vychrtlý pětačtyřicetiletý muž s řídnoucími hnědými vlnitými vlasy nyní kráčel po chladné a vlhké chodbě vedle zavalitého ředitele nápravného zařízení v San Jose – San Ho, jak mu svorně říkali padouši i policisté. Doprovázel je statný hispánský dozorce.

Trojice mužů se zastavila u jedněch dveří. Ředitel kývl, dozorce otevřel dveře, Anderson vešel dovnitř a začal si prohlížet odsouzeného.

Wyatt Gillette byl nesmírně bledý – měl „hackerský bronz“, jak se sinalé pleti žertem říkalo – a docela vyzáblý. Vlasy i nehty měl značně zanedbané. Očividně se několik dní nesprchoval a neholil.

Policista si všiml, že se v Gilletteových tmavě hnědých očích zablesklo poznání. „Vy jste…,“ začal, „vy jste Andy Anderson?“

„Detektiv Anderson,“ opravil ho ředitel věznice a hlas mu zněl jako práskání bičem.

„Vy šéfujete oddělení počítačové kriminality na státním,“ pokračoval Gillette.

„Vy mě znáte?“

„Předloni jsem poslouchal vaši přednášku na Comsecu.“

Na konferenci „Comsec“ o bezpečnosti počítačů a počítačových sítí měli přístup pouze profesionální pracovníci tohoto oboru a příslušníci bezpečnostních složek; pro veřejnost byla konference uzavřena. Anderson ovšem věděl, že pro mladé hackery z celé Ameriky se stalo oblíbenou kratochvílí pokusit se vloupat do registračního počítače a vystavit si vlastní pozvánku. V historii konference se to nicméně povedlo pouhým dvěma či třem jedincům.

„Jak jste se na ni dostal?“

Gillette pokrčil rameny. „Našel jsem pozvánku, kterou někdo ztratil.“

Anderson skepticky přikývl. „A co si myslíte o mé přednášce?“

„Souhlasím s vámi: křemíkové čipy začnou být zastaralé dříve, než si většina lidí myslí. Počítače budou v budoucnu pracovat na bázi molekulární elektroniky. Což znamená, že uživatelé budou muset začít hledat úplně nový způsob, jak se chránit proti hackerům.“

„Na té konferenci si to nikdo jiný nemyslel.“

„Skákali vám do řeči,“ připomněl Gillette.

„A vy ne?“

„Ne. Já si dělal poznámky.“

Ředitel věznice se opřel o zeď, zatímco policista se posadil naproti Gilletteovi a řekl: „Z tříletého trestu za počítačové podvody a zneužívání informací vám zbývá ještě jeden rok. Vloupal jste se do počítačů Western Software a ukradl zdrojové kódy k většině jejich programů, říkám to správně?“

Gillette přikývl.

Zdrojový kód je mozkem i srdcem softwaru a jeho majitel se ho snaží za každou cenu ochránit. Pokud ho zloděj odcizí, dokáže snadno překonat identifikační a bezpečnostní kódy, opatřit software novým hávem a prodávat ho pod vlastním jménem. Zdrojové kódy pro počítačové hry, kancelářské aplikace a uživatelské programy představovaly hlavní majetek společnosti Western Software. Pokud by nějaký bezskrupulózní hacker tyto kódy ukradl, mohl by vyřadit firmu s miliardovým obratem z trhu.

„Já s těmi kódy nic neprovedl,“ poznamenal Gillette. „Když jsem si je stáhl, jednoduše jsem je zase smazal.“

„Tak proč jste se do jejich systémů nabourával?“

Hacker pokrčil rameny. „Viděl jsem šéfa jejich společnosti na CNN nebo někde. Říkal, že do jejich sítě nikdo nepronikne. Že jsou jejich bezpečnostní systémy absolutně neprůstřelné. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli je to pravda.“

„A byla?“

„Vlastně jo, byly neprůstřelné. Problém je v tom, že byly chráněny jen před lidmi, kteří je chtěli prostřelit. Ne před lidmi jako já, kteří je jednoduše obešli.“

„Ale když už jste se do nich naboural, proč jste společnost neupozornil, že má v bezpečnostních systémech mezery? Proč jste nechtěl být bílým kloboukem?“

Bílí klobouci byli hackeři, kteří se vloupávali do počítačových systémů a pak své oběti upozorňovali na mezery v bezpečnostním zajištění. Někdy to dělali pro slávu, jindy pro peníze. A někdy dokonce proto, že to pokládali za správné.

Gillette pokrčil rameny. „Tohle je jejich problém. Ten chlap říkal, že je to nemožné. Chtěl jsem jen vědět, jestli se neplete.“

„Ale proč?“

Další pokrčení ramenou. „Prostě jsem byl zvědavý.“

„A proč se na vás federálové tak zběsile vrhli?“ zeptal se Anderson. Pokud hacker nenaruší chod společnosti nebo se nepokusí svou kořist prodat, FBI podobné případy zřídkakdy vůbec vyšetřuje, natož aby je předávala státnímu zastupitelství.

Místo Gillettea však odpověděl ředitel věznice: „Důvodem je MO.“

„Ministerstvo obrany?“ zeptal se Anderson a zadíval se na nevkusné tetování na Gilletteově paži. Je to letadlo? Ne, spíš nějaký pták.

„Je to všechno bouda,“ zamumlal Gillette. „Absolutní nesmysl.“

Policista pohlédl na ředitele, který mu vše vysvětlil: „Pentagon se domnívá, že Gillette napsal nějaký program nebo něco takového, který prolomil nejnovější šifrovací software ministerstva obrany.“

„Jejich Standard 12?“ Anderson se zasmál. „K rozluštění jediného jejich e-mailu by bylo zapotřebí dvanáct superpočítačů, které by nepřetržitě běžely plných šest měsíců.“

Standard 12 v nedávné době nahradil DES – Obranný šifrovací standard. Jednalo se o nejmodernější šifrovací software pro americkou vládu, který se používal k šifrování tajných dat a hlášení. Pro národní bezpečnost byl natolik důležitý, že měl podle exportního zákona stejný status jako střelivo a jeho vývoz byl povolen pouze se souhlasem armády.

„A i kdyby někdo skutečně rozluštil data šifrovaná ve Standardu 12, tak co má být?“ pokračoval Anderson. „Každý se snaží rozkódovat šifry.“

Na této činnosti nebylo samo o sobě nic nezákonného, pokud nebyl šifrovaný dokument tajný nebo odcizený. Mnoho výrobců softwaru dokonce vybízelo lidi, aby se pokusili rozluštit dokumenty šifrované pomocí jejich programů, a nabízelo odměnu každému, kdo to dokáže.

„Ne,“ vysvětlil Gillette. „MO tvrdí, že jsem cracknul jejich počítač, našel informace o tom, jak Standard 12 funguje, a pak napsal skript, který ten dokument rozšifrovává. Dokáže to prý za pár vteřin.“

„To není možné,“ řekl Anderson a rozesmál se. „To prostě nejde.“

„Taky jsem jim to říkal,“ přidal se Gillette. „Nevěřili mi.“

Když se však Anderson zadíval do vězňových vyhýbavých prázdných očí pod tmavým obočím a prohlédl si jeho ruce, které se bez ustání neklidně ošívaly, napadlo ho, že tento hacker by možná skutečně dokázal napsat podobně kouzelný program. Anderson sám by to nikdy nedokázal a neznal ani nikoho, kdo by to svedl. Avšak ne nadarmo tady teď stál s kloboukem v ruce – Gillette byl opravdový wizard, jak hackeři označují ty ze svého středu, kteří dosáhli nejvyšší úrovně znalostí a dovedností v opojném světě počítačů.

Ozvalo se zaklepání na dveře a dozorce vpustil dovnitř další dva muže. První z nich byl čtyřicátník se štíhlým obličejem, špinavě blonďatými vlasy vyčesanými dozadu a vyztuženými sprejem a s nefalšovanými kotletami. Muž měl na sobě laciný šedý oblek a jeho sepraná bílá košile byla příliš veliká a napůl vykasaná z kalhot. Pohlédl na Gillettea beze stopy zájmu. „Pane,“ řekl řediteli věznice suše, „jsem detektiv Frank Bishop z oddělení vražd kalifornské policie.“ Bezkrevně kývl na Andersona a zmlkl.

Druhý muž byl o něco mladší a podstatně těžší. Nejprve si potřásl rukou s ředitelem a pak i s Andersonem. „Detektiv Bob Shelton.“ Obličej měl poďobaný dětským akné.

O Sheltonovi nevěděl Anderson zhola nic, ale s Bishopem měl tu čest již dříve hovořit a jeho účast na případu, kvůli kterému sem Anderson přijel, přivítal se smíšenými pocity. Také Bishop byl ve svém oboru wizardem, ovšem jeho sférou zájmu bylo lapání vrahů a násilníků v chudinských čtvrtích, mezi něž patřilo oaklandské nábřeží, Haight-Ashbury nebo nechvalně proslulý sanfranciský Tenderloin. Oddělení počítačové kriminality nemělo oprávnění – ani vybavení – vyšetřovat podobnou vraždu bez přítomnosti policisty z oddělení násilné trestné činnosti, ovšem po několika stručných telefonních rozhovorech s Bishopem si Anderson nedělal žádné iluze. Nejenže byl tenhle odborník na vraždy roztržitý a podle všeho zcela postrádal smysl pro humor, ale hlavně a především neměl téměř žádné znalosti o počítačích.

Anderson se rovněž doslechl, že ani Bishop nechtěl pracovat s lidmi z počítačového. V zákulisí usilovně lobboval za případ MARINKILL, který lidé z FBI pojmenovali podle místa činu: Před několika dny zavraždili tři bankovní lupiči před pobočkou Bank of America v Sausalitu v okrese Marin dva náhodné kolemjdoucí a jednoho policistu, načež podle očitých svědectví zamířili na východ, takže mohli s velkou pravděpodobností skončit v Bishopově současném rajonu, jímž byla oblast San Jose.

Také nyní se Bishop ze všeho nejdříve podíval na displej svého mobilního telefonu – zřejmě aby zjistil, jestli mu někdo neposlal zprávu o přeřazení k jinému případu.

„Nechcete se posadit, pánové?“ řekl Anderson detektivům a ukázal na lavice kolem kovového stolku.

Bishop zavrtěl hlavou a zůstal stát. Zastrčil si košili a zkřížil ruce na prsou. Shelton se nejprve posadil vedle Gillettea, ale pak se na něj znechuceně podíval, vstal a posadil se na opačnou stranu stolu. „Taky byste se mohl někdy umýt,“ zamumlal směrem k Gilletteovi.

„A vy byste se mohl zeptat ředitele, proč mám sprchu jen jednou týdně,“ opáčil odsouzenec.

„Protože jste porušil vězeňský řád, Wyatte,“ řekl ředitel trpělivě. „A za to jste byl umístěn na izolaci.“

Anderson neměl čas ani trpělivost na hašteření. Otočil se k Gilletteovi a řekl: „Máme určitý problém a doufáme, že nám s ním pomůžete.“ Pohlédl na Bishopa. „Chcete ho vyslechnout?“

Podle protokolu státní policie byl oficiálním vrchním vyšetřovatelem případu Frank Bishop. Detektiv ovšem zavrtěl hlavou. „Ne, pane, můžete pokračovat.“

„Včera večer někdo unesl z restaurace v Cupertinu ženu. Zavraždil ji a její tělo pohodil v Portola Valley. Byla ubodána k smrti. Nebyla pohlavně zneužita a vražda neměla žádný zjevný motiv.

Oběť se jmenovala Lara Gibsonová a provozovala webovou stránku s informacemi, jak se ženy mohou chránit, a pořádala na toto téma přednášky po celé zemi. Hodně se o ní psalo v tisku, a dokonce se objevila i v pořadu Larryho Kinga. A pak včera seděla v jednom baru, když ji oslovil chlápek, který ji podle všeho znal. Podle barmana se představil jako Will Randolph. Tak se jmenuje bratranec ženy, s níž měla jít oběť včera večer na večeři. Skutečný Randolph o ničem nevěděl – byl právě na týden v New Yorku –, ale v počítači oběti jsme našli jeho digitální fotografii a pachatel se mu podobá. Domníváme se, že právě proto se vydával zrovna za něj.

Ten člověk měl o oběti kompletní informace. Znal její přátele, věděl, kam cestovala, čím se živí, jaké akcie vlastní, s kým chodí. Dokonce se zdálo, že přímo v baru na někoho mával, ale lidi z oddělení vražd vyslechli většinu hostů, kteří tam včera večer byli, a nenašli nikoho, kdo by pachatele znal. Takže si myslíme, že prostě blafoval – aby ji uklidnil a aby to vypadalo, že do toho podniku chodí pravidelně.“

„Provedl na ní sociální inženýrství,“ nadhodil Gillette.

„Cože?“ zeptal se Shelton.

Anderson ten výraz znal, ale přenechal odpověď Gilletteovi, který řekl: „To znamená naučit se nějakého člověka nazpaměť a pak se za něj vydávat. Hackeři tak získávají přístup k databázím, telefonním linkám a přístupovým kódům. Čím více skutečností o nějakém člověku uvedete, tím více vám ostatní uvěří a tím spíše pak udělají, co po nich chcete.“

Anderson pokračoval: „Sandra Hardwicková – to je ta dívka, se kterou se měla Lara setkat –, uvedla, že jí volal někdo, kdo se vydával za Lařina přítele, a tu schůzku zrušil. Sandra se pak pokoušela Laře zavolat, ale nefungoval jí telefon.“

Gillette přikývl. „Vyřadil jí mobil.“ Po chvíli se zamračil. „Ba ne, nejspíš celou buňku.“

Anderson přitakal. „Společnost Mobile America zaznamenala výpadek buňky 850 na přesně pětačtyřicet minut. Někdo jí zadal kód, který vypnul spínač, a pak ho opět zapnul.“

Gillette přimhouřil oči. Detektiv viděl, že ho případ stále více zajímá.

„Takže,“ řekl hacker zadumaně, „se vydával za někoho, komu věřila, a pak ji zabil. Přičemž využil informací, které získal z jejího počítače.“

„Přesně tak.“

„Měla onlinové připojení?“

„Horizon On-Line.“

Gillette se rozesmál. „Ježíšikriste, víte, jak je tenhle provider nezajištěný? Pachatel se prostě navěsil na jejich směrovač a četl její e-maily.“ Gillette se zarazil, zavrtěl hlavou a zkoumavě se podíval do Andersonova obličeje. „Jenže to je úkol pro mateřskou školku. To mohl udělat kdokoliv. Je v tom něco dalšího, viďte?“

„Přesně tak,“ souhlasil Anderson a pokračoval: „Mluvili jsme s jejím přítelem a prohlédli její počítač. Polovina informací, které barman zaslechl pachatele říkat, nepocházela z jejích e-mailů. Byly přímo na harddisku.“

„Možná se jí pachatel potápěl v koši a sehnal ty informace takhle.“

Anderson to Bishopovi s Sheltonem vysvětlil: „Chce říct, že pachatel probíral obsah jejích odpadkových košů, aby získal informace, které mu mohly pomoci při hackování – odhozené firemní příručky, sjetiny z tiskárny, účtenky, stvrzenky a podobné věci.“ Otočil se však k Gilletteovi a řekl: „O tom pochybuji – všechno, co věděl, bylo uloženo v jejím počítači.“

„A co tvrdý přístup?“ zeptal se Gillette. Tvrdý přístup znamená, že se hacker vloupá oběti do domu nebo do kanceláře a fyzicky prohledá její počítač. Naopak měkkým přístupem se rozumí vloupání do počítače po síti ze vzdálené stanice.

„Musel to být měkký přístup,“ odpověděl Anderson. „Mluvil jsem s přítelkyní, se kterou se měla Lara setkat – se Sandrou. Prohlásila, že si spolu tu schůzku domlouvaly až včera odpoledne přes e-mail a Lara byla celý den doma. Vrah se musel nacházet na jiném místě.“

„To je zajímavé,“ zašeptal Gillette.

„Taky si myslím,“ přitakal Anderson. „V podstatě se domníváme, že pachatel použil nějaký nový virus, aby jí pronikl do počítače. Problém je, že ho naše počítačové oddělení nedokáže odhalit. Doufali jsme, že byste se na to mrkl vy.“

Gillette přikývl, přimhouřil oči a zadíval se na špinavý strop. Anderson si všiml, že se jeho prsty nepatrně a rychle pohybují. Nejprve se domníval, že Wyatta chytila třesavka nebo nějaký nervový tik. Pak si ovšem uvědomil, co hacker dělá. Podvědomě cosi psal na neviditelné klávesnici – zdálo se, že je to jeho zlozvyk.

Po chvíli Gillette sklopil oči k Andersonovi. „Čím jste jí prohlíželi disk?“

„Měli jsme Norton Commander, Vi-Scan 5.0, forenzní detekční package FBI, Restore8, partition od ministerstva obrany a File Allocation Analyzer 6.2. Dokonce jsme zkoušeli i Surface-Scour.“

Gillette se zmateně zasmál. „Tohle všechno a vůbec nic jste nenašli?“

„Ne.“

„A jak mám já najít něco, co jste vy nenašli?“

„Prohlížel jsem si nějaký software, který jste napsal – existují jen tři nebo čtyři lidé na světě, kteří by dokázali napsat podobný skript. Určitě máte kód, který je lepší než náš – nebo ho dokážete nahackovat.“

„A co z toho budu mít?“ zeptal se Gillette Andersona.

„Cože?“ řekl Bob Shelton, zakabonil poďobané čelo a upřeně se zadíval na hackera.

„Jestli vám pomůžu, co mi za to dáte?“

„Ty malý sráči!“ obořil se na něj Shelton. „Tady zavraždili ženu. Tobě je to úplně fuk?“

„Je mi jí líto,“ odsekl Gillette. „Ale dohoda zní, že když vám pomůžu, budu za to něco chtít.“

„Co třeba?“ zeptal se Anderson.

„Chci stanici.“

„Žádné počítače,“ prohlásil rezolutně ředitel. „Ani nápad.“ Otočil se k Andersonovi a řekl: „Právě proto je na izolaci. Přistihli jsme ho u počítače v knihovně – byl na internetu. Součástí jeho rozsudku byl přitom soudní příkaz, že se nesmí připojovat na síť.“

„Nebudu se připojovat na síť,“ řekl Gillette. „Klidně zůstanu v křídle E, kde jsem teď. Nebudu mít přístup k telefonní lince.“

Ředitel se zašklebil. „Vy byste raději zůstal na administrativní izolaci…“

„V samovazbě,“ opravil ho Gillette.

„…jen abyste mohl mít počítač?“

„Ano.“

„A kdyby zůstal na izolaci,“ zeptal se Anderson, „takže by neměl možnost připojit se na síť, dalo by se jeho požadavku vyhovět?“

„Snad ano,“ odpověděl ředitel.

Policista se otočil k Gilletteovi. „Tak platí. Opatříme vám notebook.“

„Vy s ním hodláte vyjednávat?“ zeptal se Shelton Andersona nevěřícně. Pohlédl na Bishopa, aby u něj našel zastání, ale štíhlý detektiv si pouze hladil staromódní kotlety a znovu si prohlížel mobilní telefon v naději, že bude brzy vysvobozen.

Anderson Sheltonovi neodpověděl. Otočil se k Gilletteovi a dodal: „Ovšem ten přístroj dostanete až poté, co analyzujete počítač Lary Gibsonové a předložíte nám úplnou zprávu.“

„Samozřejmě,“ odpověděl vězeň a oči mu zažhnuly vzrušením.

„Používala klon IBM, řadové zboží. Za hodinu vám ho sem dovezeme. Máme všechny její diskety i software a…“

„Ne, ne, ne,“ řekl Gillette rozhodně. „Tady to dělat nemůžu.“

„Proč ne?“

„Budu potřebovat přístup k serveru – a možná i k superpočítači. Budu potřebovat technické manuály a software.“

Anderson pohlédl na Bishopa, který jako by tohle všechno neposlouchal.

„Ani náhodou, kurva,“ prohlásil Shelton, který byl z obou detektivů hovornější, přestože měl poněkud omezenou slovní zásobu.

Anderson chvíli přemýšlel a pak se ředitel věznice zeptal: „Mohli byste jít na chvilku na chodbu, pánové?“

Verze pro tisk