Před pár lety jsem pro Linuxsoft napsal článek o přechodu od Mandrivy k Archlinuxu. Nepatřím mezi ty uživatele linuxu, kteří zavrhují klikací distribuce prostě proto, že jsou přizpůsobeny grafickému ovládání. Pro drtivou vetšinu lidí je totiž vizuální orientace s následnou neuromotorickou reakcí (ovládáním) přirozenější než práce s příkazy v textovém nebo zkratkovém klávesnicovém režimu (prosazení se GUI v historické podobě MS Windows v nejširší veřejnosti není náhoda). Začal jsem před více než deseti lety po znechucení z Win95 a Win98 a po experimentech s OS/2 Warp a BeOS s Mandrake, posledních šest let používám na dvou strojích (domácí desktop a ThinkPad X40) Archlinux a před dvěma lety jsem na pracovní ThinkPad R52 nainstaloval Linux Mint v dualbootu s XP, tehdy LMDE 9 Diadoru založenou na Ubuntu.

Volba Mintu byla silně ovlivněna problémy vývoje v Mandrivě (ta na ThinkPadu byla od doby jeho pořízení a okamžité doinstalace linuxu k původním WinXP) a snahou poznat prostředí tak či onak vycházející z Debianu slibující vyšší stabilitu a spolehlivost. Musím se pochválit – Mint se základním prostředím Gnome (jako LMDE) se ukázal jako naprosto spolehlivý a plně funkční, byť poněkud udýchaný na starším železe od IBM. ThinkPad využívám běžně v práci a na cestách (kancelář, internet, multimedia, práce s externími připojenými zařízeními včetně projektorů a zobrazovacích panelů a se sítěmi) a Mint mi rozhodně práci oproti Mandrivě usnadnil – nenarazil jsem v něm na jediný případ nefunkčnosti nebo problému vyžadujího čas a úsilí k řešení. Prostě ideální stav – pracujete v prostředí, které vás nic nestojí a díky spolehlivosti je ani nevnímáte, takže můžete jen tvořit a vzdělávat sebe i jiné a tím si vydělávat.

Jako člověk zvědavý jsem pochopitelně loni zaznamenal, že vývojáři Mintu začali minulý rok zvažovat pružnější model aktualizací. Jako archerovi mi byl tento přístup sympatický, neboť znamenal výrazný posun od tradiční mantry Debianu (spolehlivost díky neaktuálnosti) k mantře Archu „bleeding edge“ (což znamená technologicky nejaktuálnější). Zatímco u Archu se tu a tam setkávám s nutností vypořádat se s riziky neusazených a funkčně neoptimalizovaných řešení, jež přináší „ještě teplé novinky“ (vynikající škola, chcete-li řešením porozumět, ne pouze užívat), mátová distribuce byla autory charakterizována jako „debianovsky“ spolehlivá při uživatelské přívětivosti. Není v tom ale rozpor, chcete-li pracovat s nejnovějšími verzemi aplikací i jádra?

Mint byl zpočátku vyvíjen obdobně jako Ubuntu či jiné větší distribuce v modelu ročního, později pololetního cyklu aktualizací s faktickou nutností reinstalace. Z dob Mandrake/Mandrivy jsem dobře znal rizika tohoto modelu – jak dodržet termíny vydání, když klíčové aplikace mají zcela jinou periodu uvolňování nových verzí a kdy nezbývá než vydávat více či méně neaktuální produkt s vysokou pravděpodobností, že tím zůstane SW daleko za možnostmi HW? S tím se jakž takž dokázali vypořádat pouze u Ubuntu díky koncentaci vývojářských a finančních kapacit. Množství bugreportů a stížností na funkční problémy v diskusích uživatelů Ubuntu nicméně dokazuje, že nelze překročit Rubikon. Není divu, že s tím museli počítat i u Mintu. Rollon aktualizace totiž nelze aplikovat v případě, že repozitáře balíčků jsou strukturovány a optimalizovány podle pololetního cyklu, což platí pro Ubuntu a všech jeho forků (jak známo, patchování vydávané jako aktualizace (bugfixy, bezpečnost) není povýšením na novou verzi, ale opravou staré).

Jakmile se u Mintu rozhodli pro rollon model aktualizací, museli řešit další problém: Má průběžný aktualizační model nahradit model pololetních vydání označovaných jako LMDE (Linux Mint Desktop Edition ) a současně číslem a jménem (nyní LMDE 10 Julia)? Rozhodnutí bylo záporné, i když se ukazuje, že právě u tohoto modelu bude velmi problematické udržet cyklus aktualizací, chystají-li se podstatné změny v základu. Je-li tím základem Ubuntu, velmi záleží na tom, jak se Mark Suttleworth a jeho ubuntu=kruh) vypořádá s vlastní strategií a postupem vývoje. Pokud má zůstat vlajkou úspěchu mátové distrubuce její spolehlivost, nechcete-li podvést uživatele, musíte sliby dodržet. To ale znamená, že LMDE založená na Ubuntu nebude moci vycházet v pololetním cyklu do doby, dokud nebude jisté, že nové systémové prvky a nové klíčové aplikace pracují bezchybně na většině myslitelných strojů. Přesně k takovému závěru vývojáři Mintu došli a rozhodli se i u cyklických pololetních edicí přejít na Debian Testing.

To tedy znamená, že LinuxMint se vývojově rozdělil na dvě větve: Na tu, u níž se ctí klasický model cyklických aktualizací odladěných verzí (edicí) a na tu, která umožňuje průběžné aktualizace odladěných balíčků z Debian Testing, a to ve variantách podle hlavních DM. Zde se pak nabízí využít zkušeností z Archu s průběžnými aktualizacemi velkých DM (KDE a Gnome), jež představují varování před unáhleným zaváděním nových balíčků neověřených v rutinním provozu. Zejména se to týká KDE jako mnohem více monolitního a závislostmi provázaného DM ve srovnání s jinými, natož s WM typu Openboxu. Není divu, že po „zkušebním balonku“ verze plně založené na Debianu (testing) byla 6. dubna uvolněna jako první DM optimalizovaná rollon verze s XFCE.

Není tajemstvím, že XFCE je právem považováno za systémově nenáročný a současně dobře vybavený evolučně vyvíjený DM, který plně vyhovuje všem uživatelům preferujícím z různých důvodů GTK prostředí a současně obávajících se uživatelsky a systémově neodůvodněných podstatných změn v Gnome3. Že nejde o zbožné přání ale o realitu, dokazují diskusní příspěvky těch, co si nainstalovali LM XFCE ve srovnání s těmi, kteří již pracují s Gnome3. V prvním případě se jedná o jednoznačně příznivé přijetí, v druhém pak o rozpaky a odlišné hodnocení různými uživateli. Zde je třeba říci, že vývoj Mintu je založen na permanentním dialogu vývojářů s uživateli, kdy vývoj významně přihlíží k preferencím uživatelů, aniž by slevoval ze systémových a ergonomických požadavků. Komentátoři neváhali v diskusi (je v odkazu pod blogem) spontánně ocenit vývojáře za kvalitní práci. Ukázalo se, že po zásluze. LM XFCE (rollon) je totiž prokazatelně rychlejší než předchozí LM XFCE 9 Diadora, a to poměrně výrazně, což je přičítáno přechodu z Ubuntu na Debian Testing.

Jaké jsou vlastně problémy s vývojem Ubuntu, které u Mintu vedou k úvahám o vzdálenější budoucnosti vydání LMDE 11? K tomu již bylo napsáno několik článků, takže pouze připomenu podstatné. Obecně je problémem neujasněná příprava, testování a zavedení plánovaných velkých změn. Ubuntu hodlá plně přejít na základní DM Gnome 3 se systémově a graficky náročným Mutterem. Dále se uvažuje o plné podpoře Waylandu, což by pravděpodobně znamenalo komplikace s lehkými WM (Mint vydává verzi s LXDE používajícím Openbox) a s dalšími aplikacemi a utilitami závislými na Xorg. V mátovem blogu se doslova říká: „Ubuntu a Gnome 3 nejsou kompatibilní s naší vizí perfektního desktopu“ (Mint používá vlastní upravené GUI nad základem Debianu i Ubuntu i nad vzhledem DM). Nejde snad o to, že by bylo na uvedeném něco špatně, ale jde o nejistotu.

Nejsem jakkoli na vývoji Mintu zainteresován a nemám všechny informace, ale musím uznat, že oproti situaci v Mandrivě (k jiným velkým distribucím se nevyjadřuji, neb je znám příliš povrchně) jde o zásadní rozdíl v přístupu a ve schopnostech celého týmu stojícího za projektem. Stačí se zeptat Ivana Bíbra, kolik úsilí bylo třeba vyvinout doslova navzdory lídrům Mandrivy, aby tato distribuce měla důvod (funkčnost a spolehlivost) udržet si svou zaslouženou popularitu v Česku. Pokud si mám odpovědět na otázku v titulku, pak nemám důvod k pochybnostem, natož k záporné odpovědi. Ano, podle všech známých informací i z logiky vývoje je nepochybné, že současný vývoj LinuxMintu se ubírá cestami, jež bychom si jistě přáli nejen ve vývoji jedné povedené linuxové distribuce. Zatímco Debian poskytuje spolehlivý a u Testingu i dostatečně aktuální základ, což u Ubuntu není s ohledem na minulý i budoucí vývoj zaručeno, vývojáři Mintu mohou pečlivě testovat a ladit to, co pak půjde rychle do repozitářů a později i do edičních verzí. Odpovědnost za kvalitu a atraktivnost produktu projevovaná vůči běžným uživatelům – to není právě typický jev v ekonomice těchto dní...

Rozhodně mohu Linux Mint doporučit. Kdo si potrpí na plné odladěné edice, LMDE 11 se plánuje na květen a LMDE 12 na listopad. Již dnes je k dispozici rollon LM Debian s volbou DM/WM a LM XFCE s optimalizovaným DM. Dokonalost nemohu slíbit, ostatně, znáte dokonalého člověka? Linuxové distribuce přitom vyvíjejí lidé... Mint je ale distribucí, která kombinuje více než solidní základ s jasnou a s uživateli prodiskutovanou strategií vývoje. K tomu si přičtěte mimořádně zdařilé distribuční téma GUI a vlastní ergonomické úpravy menu a grafických nadstaveb. Jako bonus přidávám svižnost odlehčeného desktopu a velkou šanci na práci s příjemným prostředím, kterého si mnohdy ani nevšimnete, prostě jen přirozeně pracujete. Milovníci příkazové řádky nebudou ochuzeni, pouze se jim bude GUI připomínat častěji, než by byli zvyklí. Tak jako v Mandrivě ale platí – systém si lze upravit bez ohledu na defaultní nastavení. Doufám, že rollon verze nebudou trpět peklem závislostí ani kolizemi instalovaných a nabízených balíčků a že v tomto se LM přiblíží Archu.

Doporučuji zavítat na výše uvedený web Mintu a věnovat chvilku seznamování se s touto distribucí, třeba čtením povedené uživatelské příručky (je k dispozici ke stažení v PDF a ODT i v češtině). Nedočkaví mohou pochopitelně stáhnout např. ISO LMDE 10 , které se chová jako live a lze je tak zkušebně provozovat bez nutnosti instalace (viz první obrázek s ikonou Mintu k instalaci). Koexistence s jinými operačním systémy se bát nemusíte, Mint si je při instalci najde a dodá je do menu zaváděče. Pro domácí uživatele je jistě přívětivá nabídka konfigurace ADSL připojení. Pokud jste připenězích a Mint se vám zamlouvá, neváhejte podpořit jeho vývoj a komunitu lidí, kteří se o něj odpovědně starají.