Perl by nebyl plnohodnotným jazykem kdyby neuměl obsloužit argumenty programů. Toto téma jsme již naťukli v souvislosti se soubory, kdy jsme zmiňovali ovladač <> (resp. <ARGV> se stejným významem). Pomocí něj jsme byly schopni číst soubory, které byly předány jako argument na příkazovém řádku.

Ovladač <>

Ovladač <> funguje tak, že si Perl nejprve ověří, zda existují soubory se jmény uvedenými jako argumenty. Pokud ano, pak tyto soubory otevře, použije jako zdroj dat a zpřístupní ho ovladačem <>.

Tato metoda je ale vhodná pouze pro úzkou množinu programů. Přesněji řečeno pro ty, které vyžadují jako argument soubor, ze kterého se bude číst. Jistým zjednodušením je i to, že všechny soubory se slijí do jednoho.

Pro určité úlohy je tedy ovladač <> vhodný, ale pro jiné nikoliv. Co kdybychom pouze chtěli zjistit velikost předaného souboru? A co kdyby vůbec nebyl předáván název souboru, ale libovolný řetězec? Na to potřebujeme obecnější metodu pro práci s argumenty.

@ARGV

Perl nabízí pro práci s argumenty příkazového řádku na nejnižsí úrovni speciální pole @ARGV. Veškeré parametry předané programu jsou v tomto poli automaticky uloženy.

Další speciální proměnnou s podobným významem, tentokrát skalární, je $0. Ta obsahuje jméno programu. S regulárnímy výrazy nemá nic společného, přestože se tak na první pohled může zdát. Proměnné pro zapamatování však začínají od 1.

Ukažme si, jak to vypadá v praxi. Mějme program ll, kterému předáme jako argumenty jména souborů. U těchto souborů vytiskne příkaz ll informace o i-uzlu, podobně jako unixové ls -l.

Pokud zavoláme program tímto způsobem, bude obsah proměnných $0 a @ARGV následující:

Příklad

Napíšeme si výše zmíněný program ll. Ten bude přijímat argumenty příkazového řádku. ll bude vypisovat, jakého typu je soubor (adresář, roura, atd.), práva, počet odkazů, vlastníka (uživatel i skupina), velikost, datum, čas a jméno souboru. ll tak bude napodobovat ls -l, jen nebude vyladěn do takových detailů.

Nejprve si udělejme nějakou koncepci. Postup bude následující.

1. Získáme jména souborů předaných z příkazového řádku
2. Pro existující soubory budeme zjišťovat požadované údaje. Každý údaj zjistíme buď přímo pomocí vestavěných funkcí nebo pomocí vlastního podprogramu, který bude vestavěné funkce využívat.
3. Výsledky zformátujeme funkcí printf.

Zde máme hlavní cyklus programu, který v každé iteraci vyšetří 1 předaný existující soubor.

V každém cyklu tak zpracujeme 1 argument, který bude uložen vždy v proměnné $_.

Teď budeme postupně zjišťovat informace o i-uzlech. Za prvé zde je typ souboru. To vyřešíme podprogramem zjisti_typ_souboru. Obdobně získáme i řetězec práv. V dalším sloupci máme počet odkazů na soubor. Ten není problém zjistit, protože tuto informaci máme uloženou na 4. pozici v seznamu, který vrací funkce stat. Jméno vlastníka a skupiny dostaneme voláním getpwuid resp. getgrgid. Předposledním sloupcem je velikost, kterou získáme taktéž pomocí funkce stat. A nakonec potřebujeme datum a čas. My máme pouze počet sekund od 1.1.1970. Proto musíme opět použít podprogram.

Nyní máme alespoň teoreticky veškeré potřebné údaje. Vytiskneme je funkcí printf. Oproti příkazu ls -l použijeme pro každou hodnotu pevnou šířku sloupce.

Hlavní cyklus bude na základě těchto údajů vypadat takto.

Zbývá nám dopsat jednotlivé podprogramy. Začneme určením typu souboru. K tomu si připomeňme speciální operátory pro soubory. Budeme rozeznávat obyčejné soubory, adresáře, symbolické odkazy, roury, sockety, blokové a znakové soubory. V tomto podprogramu nám postačí jednoduchý switch.

Další na řadě máme řetězec práv. To bude vůbec nejsložitější část programu. Ohled musíme brát i na sticky bit, set UID a set GID. A co k tomu vlastně máme k dispozici? Prakticky jen příkaz stat, pomocí kterého lze zjistit desítkový formát přístupových práv.

Vše se tedy bude odehrávat v podprogramu ziskej_prava, který obdrží jako argument desítkový zápis práv.

Nejdříve musíme získat osmičkový zápis přístupových práv, se kterým se bude lépe pracovat.

Dále si celý problém rozdělíme do 3 kroků. Bude to spíše manuální práce než vymýšlení algoritmů. Zde je postup.

• Zjistíme, zda je nastaven sticky bit, set UID a set GID a podle toho nastavíme proměnné
• Získáme výsledný řetězec, do kterého ještě není zahrnut sticky bit, set UID a set GID
• Podle informací z 1. bodu změníme výsledný řetězec.

Pokud je sticky bit, set UID nebo set GID nastaven, je zároveň hodnota $dec_prava větší než 777 a je čtyřmístná. Takže pokud lze odečíst příslušné hodnoty, uděláme to a zároveň nastavíme proměnné $sbit, $suid a $sgid. Připomeňme si, že pro set UID odečítáme 4000, pro set GID 2000 a pro sticky bit 1000.

První a nejjednodušší krok máme úspěšně za sebou, zbývají ještě 2. Protože nyní víme, že je hodnota $dec_prava vždy trojmístná, můžeme jednotlivé cifry rozdělit.

Od každé z proměnných $vlastnik, $skupina a $ostatni opět budeme postupně odečítat hodnoty (právo pro čtení 4, pro zápis 2, pro spouštění 1) a zároveň přidávat práva (byla-li příslušná hodnota odečtena). V případě absence práva zapíšeme znak -.

V proměnné $retezec nyní máme řetězec práv a musíme do něj zahrnout $sbit, $suid a $sgid.

Existuje-li $suid, nahradíme 3. znak řetězce za s (pokud tam už je x) nebo za S (pokud tam není). Použijeme funkci substr. Její 4. parametr - řetězec, kterým se bude (v našem případě 3. znak) nahrazovat tedy bude právě s nebo S.

Jestliže je právě na 3. pozici znak x (což zjistíme opět příkazem substr), 4. parametrem bude s. Jinými slovy - prostor pro podmínkový operátor.

To samé uděláme i s set GID a sticky bit.

A na závěr vrátíme výsledný řetězec.

Posledním podprogramem zjistíme datum a čas. V něm získáme všechny potřebné údaje od funkce localtime. Stačí je pouze vhodně poskládat a vrátit.

To je celé. Oproti ls -l se sice ll v mnoha rysech významně liší (stačí porovnat výstupy po zadání adresáře), ale přesto nám posloužil jako názorná ukázka.

$ ./ll TEST
-rws--Sr-T   1      jv   users          0 2005-07-07 13:56 TEST
$ ls -l TEST
-rws--Sr-T  1 jv users 0 2005-08-07 13:56 TEST
$

Zdrojový kód