ARCHIV

Perl (63) - OOP - závěr

Dnešní díl zakončí sérii článků o objektově orientovaném programování. Podíváme se na to, co se nevešlo do předchozích pěti dílů.

25.9.2007 15:00 | Jiří Václavík | Články autora | přečteno 13964×

Dnes se rozloučíme s objektově orientovaným programováním tím, že probereme některé dosud nezmíněné aspekty. Ovšem nebude to rozlučka dlouhá, neboť od příštího dílu si uvedeme několikadílný (a objektový) rozsáhlejší příklad.

Přímý přístup uživatele modulu do objektu

Perl narozdíl od některých jiných jazyků umožňuje přistupovat k atributům třídy z programu i bez přístupové metody.

$o = Trida->new();
print $o->{"atribut"};
$o->{"atribut"} = "nova hodnota";

Tento způsob přístupu k atributům bychom za žádných okolností neměli používat, neboť to jde proti myšlence objektově orientovaného programování.

Proč je to tedy tak nebezpečné? Vnitřní strukturu objektu by uživatel modulu teoreticky vůbec neměl znát, resp. měl by s ním zacházet tak, že ji nezná. Implementace modulu včetně složení a vůbec existence atributů zkrátka není jeho věc. Pro práci s objektem tady je rozhraní, které by mělo být jedinou možností, jak s objektem komunikovat. V opačném případě půjde o narušení zapouzdření.

Toto je důvod, proč přímo k datům modulu nepřistupovat. Může mít velmi nepříjemné důsledky. Uveďme si ty nejčastější.

• K zajištění konzistence dat jde nezřídka ruku v ruce s změnou atributu vyvolání nějaké jiné akce. Typicky může jít o zápis do databáze. Pokud bychom přistupovali k atributu přímo, pak se může stát, že tato akce provedena nebude.
• Dále je také možné, že v atributech je ukládáno něco jiného, než co chceme zapisovat nebo je to ukládáno v jiné formě. To se může občas stát například u uchovávání různých veličin. Vezměme si metodu nastav_rychlost(36), kde 36 je hodnota v km/h. Ale co když je v objektu uchovávána hodnota v m/s, tedy 10?
• Pokud není modul který používáme zrovna mrtvý, může se stát, že se v příští verzi modulu změní jména atributů nebo celá struktura hashe. Potom je nutné přepsat nejen modul, ale i programy, které přistupují k jeho atributům přímo. V případě respektování myšlenky OOP k tomu však nedojde

Závěrem lze říci, že přístup k atributům dobře napsaného objektu by nikdy nemělo dojít. U těch atributů, kde to má smysl totiž vždy bude existovat nějaká metoda typu dej_atribut nebo zmen_atribut, které potřebné operace zajistí.

Soukromí

Soukromí modulu je množina dat, ke kterým uživatel modulu nemá přístup. Jiné jazyky jako C++ umožňují explicitně označit vybraná data jako soukromá - tedy neposkytnout je uživateli.

Smysl toho všeho lépe pochopíme na následujícím příkladu. Modul, který bude poskytovat uživateli služby s manipulaci s databází si bude uvnitř definovat funkci is_in_array. Ta dělá pouze pomocnou činnost, která nemá co dělat v sadě nástrojů pro práci s databází. Proto autor modulu označí funkci jako soukromou.

Perl toto neumožňuje. Všechna data, která jsou dostupná v tabulce symbolů, může uživatel získat. Nerozlišují se soukromá a veřejná data.

Na tomto místě je ale třeba říci, že zvykem dobře vychovaného uživatele je nepoužívat metody, které nejsou zmíněny v dokumentaci. Důvody jsou podobné jako důvody proti přístupu k atributům. Je to tedy hlavně v jeho zájmu.

Jak bylo řečeno, Perl nepodporuje soukromá data. Pokud však opravdu trváme na tom, aby uživatel neměl vůbec žádnou možnost zasáhnout do vybraných dat, lze to zařídit jednoduše tak, že dotyčné metody nebudou dostupné v tabulce symbolů. Jinými slovy, je třeba tyto metody definovat v lexikálním prostoru. Podívejme se stručně jak na to.

my $soukroma_metoda = sub {
    ...
}

Z jiných metod pak soukromou metodu voláme takto.

Alternativní syntaxe pro OOP

Někteří programátoři možná ocení další způsob zápisu, kterým lze pracovat s objekty.

$objekt = new Trida(parametry_konstruktoru);
metoda $objekt parametr1, parametr2, ..., parametrn;

Stanovení dědičnosti pomocí pragmy base

Pomocí base lze následujícím příkazem zajistit, že bude provedeno zavedení modulů předků v době kompilace.

Pro srovnání se podívejme na zápis, který ve výsledku udělá totéž.

BEGIN {
    require Trida;
    our @ISA;
    @ISA = qw(Trida);
}

Objekt jako odkaz na skalár

Již jsme si ukázali objekt jako odkaz na hash, v minulém dílu i jako odkaz na pole, tak si uveďme ještě třetí variantu. Ta se používá když uchováváme jedinou položku. Tedy v našem případě regulární výraz, nad kterým můžeme provádět různé testy.

package TestRegex;

sub new {
    my($pkg, $regex) = @_;
    bless \$regex, $pkg;
}

sub test_rychlosti {...}
sub navrh_optimalizace {...}

Metoda AUTOLOAD

Připomeňme, že pokud není nalezena volaná metoda, automaticky se místo ní zavolá metoda AUTOLOAD.

sub AUTOLOAD {
    return if $AUTOLOAD =~ /::DESTROY/;
    print "Metoda $AUTOLOAD neni dostupna\n";
}

Další zdroje

Na internetu jsou o objektově orientovaném programování popsány gigabajty. Uveďme jen několik odkazů, kde hledat další informace na toto téma.

Téměř vše potřebné je k dispozici na manuálových stránkách. perlobj(1) se zabývá syntaxí, v perlbot(1) jsou některé triky a příklady, perltoot(1) a perltooc(1) jsou pak tutoriály. Kvalitním zdrojem je také tradičně Wikipedie, kde jsou uvedeny další odkazy.

Ovšem ani v tomto seriálu objektově orientované programování nekončí. Od příštího dílu po několik dalších začneme psát větší program, jehož hlavní součástí bude objektově orientovaný modul.

Verze pro tisk